Mí rodiče postavili za mého dětství chatu. Abych se měl jako dítě kde vyřádit, abych nebyl celé dny jen v nudném městě. To bylo v jejich možnostech, i když je jasné, že tenkrát sháněli stavební materiál často hodně složitě, protože bylo kdeco nedostatkové. Ale tou chatou u lesa to skončilo. Na další vymoženosti jsme se tu už nezmohli. Museli jsme být rádi i za tuto možnost, a také jsme za ni vděčni byli. A po dlouhou řadu let jsme si to tam spokojeně užívali, i když to tam vlastně z dnešního úhlu pohledu bylo docela skoupé na možnosti využití volna. A když jsme se odtud chtěli jím koupat, čekala nás hodně dlouhá cesta k jezeru.
Inu, tenkrát ještě nebyla možnost přijít někam do obchodu a koupit si bazén. A pokud se divíte, že jsme si ho tedy jednoduše nevybrali a neobjednali přes internet, tak jste zřejmě mladí lidé, kteří nepamatují, že tady kdysi žádný internet nebyl. A kdo ví, zda u nás byla aspoň nějaká výroba plastových bazénů. Myslím si, že ani ta ne, ale to už bych vám lhal, to už se nepamatuji.
Každopádně jsme tehdy neměli u své chaty bazén. A neměl ho ani nikdo jiný v širokém okolí. Bazény byly luxus, o kterém jsme si mohli nechat leda tak zdát, třeba když občas dávali v televizi nějaký zahraniční film. Ale chtěli jsme ho tam mít. Tedy aspoň já jsem ho tam mít chtěl. A tak jsme nakonec obětovali čas a námahu a vykopali jámu v zemi.
Nebyla zase až tak obrovská, ale na smočení se stačila. Tedy stačila by. Protože nikdy nepršelo tolik, aby nám ji dešťová voda zaplnila, a když jsme sem napustili vodu z kohoutku, tato logicky postupně prosakovala, ubývala. A tak jsme se tu několikrát vykoupali a pak tu jámu zase zasypali. Bylo to tehdy prostě složitější než dnes, kdy si můžete vybrat ze spousty bazénů a pak si v nich užívat. Už to není jako kdysi. A asi bych vám mladším měl ty dnešní možnosti závidět. Ale nezávidím vám je. Protože už jsem si vlastní bazén také koupil. A dnes už se mi koupe přímo skvěle.